Jdi na obsah Jdi na menu

Seriál tábor 2009, díl 2., Řádění živlů

27. 8. 2009

Tak konečně nastal den „D“!

Ráno jsme se na nádraží v pořádku shledali se všemi dětmi, naskákali do ocelového oře a vyrazili směr tábor. To všechno za deště.

Obyčejně pár kapek z oblohy nevadí, ale tentokrát duněly tam-tamy z tábora poplašnou píseň. Že prý je na louce dost vody, všechno mokré, k táboru se nedá dojet autem skrz vodu a bahno, v potoce voda stoupá, latrína je zaplavená…. 

Nic nedbaje poplašných zpráv, plní optimismu jsme uháněli vstříc táborovému dobrodružství.

Přijel jsem do tábora s naloženým přívěsem ještě o trošku dříve, než ostatní dorazili s dětmi  vlakem na nádraží. Na louce to vypadalo mokře, ale sjízdně. Tož jsem zadržel dech a vyrazil přes nejproblémovější místo tryskem. Voda stříkala kupodivu až nad střechu a auto nedůvěřivě hrabalo z posledního. Ale nakonec jsem dojel až na tábořiště, prozíravě otočil auto bez zbytečného brždění z kopce a šel omrknout stav.

Za pár minut bylo zcela jasné, že tu noc budou děti spát jinde. Přes stany a skrz kuchyń protékala voda, vše bylo rozbahěné a i ostatní hororové informace tam-tamů se ukázaly jako realistické. Bylo tedy jasné, že děti budou muset spát v tělocvičně místní základní školy – tímto děkujeme panu řediteli za okamžité a velmi ochotné zajištění ubytování.

Při následném vyjíždění z louky – ukolébán relativně bezproblémovým příjezdem – jsem samozřejmě s autem dokonale zapadl v tom nejhlubším místě. Nejhlubší místo znamenalo cca 30 cm vody a pod ní ještě cca 20 cm bahna.

Program na tento den byl tedy jasný. V první řadě ubytovat děti ve škole, zajistit zásobování z táborové kuchyně přes neprůjezdnou louku do tělocvičny, po nasazení sněhových řetězů nějak vyhrabat auto ( ten den ještě tři další auta – každý myslel, že on projede) a začít řešit odvodnění stanů, kuchyně, tábořiště a nakonec i louky.

Následovaly dva dny ve jménu meliorací, non-stop pobytu v mokrých holinách a hadrech, po uši od bláta a s krumpáči v rukou.

Pro lepší ilustraci situace na louce snad dodám, že majitel náklaďáku (tatra) „od vedle“ odmítl na louku vjet, když jsme jej žádali o pomoc při vyproštění. O půl hodiny později optimisticky přijel pán s traktorem, kouknul se na louku a cituji: „pánové, sorry, tak tam já teda nepojedu!“.  Auta jsme následně vytahovali ručně, téměř jako ve středověku. Celkem škoda, že z těchto extempore nejsou fotky. Nikdo totiž neměl ten morál jít si umýt ruce a riskovat foťák do těchto podmínek. Ani moc času na to tedy nebylo.

Heslo z minulého týdne jsme pozměnili na:“co nás nezabije, to se nás pokusí zabít jindy“.

Nicméně s maximálním úsilím všech přítomných – opět včetně několika dobrých kamarádů, kteří nám za této situace neváhali přijet pomoci, se třetí den do oběda povedlo dodělat kuchyň, částečně vysušit stany a celkově dát tábořiště do takového stavu, aby bylo možné nastěhovat děti. Navíc už přestalo pršet a konečně se také ukázal Punťa.

Děti v tělocvičně trávily čas různými hrami v mezích situace a přes den, když už pršelo méně, také bez váhání přiložily ruce k dílu a pomáhaly, kde se dalo. Nálada byla perfektní a díky kuchařským schopnostem Radky nikdo hlady netrpěl.

Po dvou nocích v tělocvičně tedy konečně tábor mohl začít žít normálním životem.

 

pár fotek zde:

http://mirazkrha.rajce.idnes.cz/001-neprizen_pocasi/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář